„Ti všichni mají společné jedno. Jsou zcela opravdoví – nenechají se stylizovat duchem doby nebo reklamními agenturami. Nedělají ústupky publiku, módě, kariéře. Jsou zcela bez bázně. Řídí se podle svých vlastních měřítek a podle své intuice. Intuice má cosi společného s citem – ne však ve smyslu emocí, ale ve smyslu jistoty. Právě proto: Lidé, kteří vědí, o co jde.”

Lidé, kteří vědí, o co jde
Marion Dönhoff, 1976

„Mnohé závisí na nás, občanech. My všichni se musíme změnit. Je nutná změna měřítek. Obecné blaho se opět musí posunout na první místo.”

Manifest. Protože se země musí změnit
Marion Dönhoff, 1992

„Nemyslete pouze na svůj vlastní život, protože každý je spoluzodpovědný za celek. Společnost nemůže být lepší než všichni její občané.”

Z projevu k maturantům Lycea Marion Dönhoff, Mikolajki, Polsko
Marion Dönhoff, 2001

„Sice jsem se s tím vyrovnala, že můj domov Východní Prusko je s konečnou platností ztracen, ale abych sama asistovala, když se to zpečetilo, a potom, jak už je to nevyhnutelné, vypila skleničku na oslavu uzavření smlouvy, to se mi najednou zdálo více, než je možno snést”.

Čtyři desítiletí politických setkání
Zde: Portrét Willyho Brandta
Marion Dönhoff, 1992

„Mezi mocí a bezmocí existuje zvláštní dialektika, která způsobuje, že mocní kvůli stabilizaci své moci často sahají k prostředkům, které provokují pravý opak a které se před bezmocným nakonec začnou třást, čímž mu poskytují sílu a velkou suverenitu.”

Čtyři desítiletí politických setkání
Marion Dönhoff, 2001

„Bez omezení sebe sama a bez vlastní discipliny nemůže existovat žádné společenství.”

„Bezuzdná snaha po stále novém pokroku, po stále větší svobodě, po uspokojení stále stoupajícího očekávání ničí každé společenství a nakonec vede ke stavu anarchismu.”

„Nadměrné zdůraznování výkonu, vydělávání peněz a kariéry – které posunují hospodářské aspekty do středu života – vedou k tomu, že vše duchovní, humánní, umělecké se vytlačuje na okraj.”

„Právě v dnešním světě s jeho různorodými pokušeními a lákavými nabídkami roste touha po základní morální orientaci a po závazném systému hodnot.”

„Nikdo dnes nemá vizi. Nikdo neřekne, co se má stát a kam se to má vyvíjet. Duchovní život je charakterizován bezradností a úzkostnou prázdnotou.”

„Je také možné, že jednoho dne toho budou mít občané dost a budou si přát něco úplně jiného – možná pravý opak; na dialektický zákon je pořád ještě spolehnutí.”

„Přece to není možné, aby byl sekularizovaný svět prost všech etických principů.”

Civilizujte kapitalismus
Marion Dönhoff, 1997

„Věřit je nejvyšším stupněm jistoty.”

Z příznaků plamenů vychází dým
Marion Dönhoff, DIE ZEIT, 25.6.53

„Domov je pro většinu lidí něčím, co se nachází před veškerým rozumem a nedá se popsat.”

„Nikdo dnes už nemůže doufat, že ztracená území zase někdy budou německá. Kdo smýšlí jinak, musel by už snít o tom, že je dobyje násilím.”

Kříž na hrobě Pruska
Marion Dönhoff, DIE ZEIT, 20.11.1970

„Mluví vždy o uskutečnění sebe samých. Myslím si, že je to obtížné. Upřímně řečeno jsem ještě nikdy nemyslela na to, abych uskutečnila sebe sama. Protože bych vůbec nevěděla, co vlastně jsem. Přece mě formuje život, to, co musím dělat, a lidé, s nimiž jsem.”

Punk je v hlavě
Marion Dönhoff v rozhovoru s punks
DIE ZEIT, 19.8.1984

„Milí přátelé, nebud´te malomyslní, bud´te plni naděje. Šance jsou vždy spojeny s rizikem. Kdo chce proto zachovat klid a setrvalost, toho dějiny nemilosrdně přejdou – nebot´ dějiny jsou procesem.”

Dopis z jihu
Marion Dönhoff, DIE ZEIT, 1.10.98

„Teprve pod vlivem metafyzické vázanosti a znalostí osvěty, tedy tolerance, liberality a omezení sebe sama je člověk obrněn proti největším omylům.”

„Existuje hlubší skutečnost než je realita, vyšší moudrost, než jak ji učí učebnice, a vyšší uspokojení, než mohou nabídnout materiální úspěchy.”

Německé Vánoce
Proč je tento svátek tak neuspokojivý?
Marion Dönhoff, DIE ZEIT, 1999

„Vždy jsem si přála zažít den, kdy bychom se mohli setkat na jedné straně dělící řeky a vyměnit si zkušenosti, potom bychom šli společně přes most a na druhé straně bychom pokračovali.”

„Přála bych si, abychom naše vztahy založili na vynikajícím pojmu, na němž se shodly katolická a evangelická církev po staletích hádek: usmířená různorodost.”

Z projevu na univerzitě Viadrina, Frankfurt nad Odrou
Sympózium k narozeninám, 1.12.99

„Avšak společnost potřebuje normy a pravidla hry, bez minimálního etického konsensu nemůže existovat.”

Předmluva k „Moc a morálka”
Marion Dönhoff, 2000

Jednou jsi řekl, že náhoda má pro Tebe zvláštní význam. Proč vlastně?
Náhoda je antitezí plánování. Je to velká podpora a síla, když má člověk tento bezpečný pocit.


Jsi spokojen s tím, co se Ti přihodilo v Tvém životě?
„Ano, vlastně jsem spokojen. Přestože mezi tím bylo i mnoho smutného, musím to tak říci. Ale věřím, že když se to tak ode mě očekávalo, muselo to tak být. Potom jsem to musel prožít, abych se z toho něčemu naučil. To mi je naprosto jasné.”

Friedrich Dönhoff: Svět je takový, jaký ho vidíme”, 2002
Rozhovor s jejím prasynovcem Friedrichem Dönhoff

„Nakonec mi ale bylo jasné, že se musíme zříci síly... když má být konec s tímto strašlivým vražděním a vyháněním.”

„Také si nemohu představit, že nejvyšší stupen lásky k vlasti je dokumentován tím, že zabředneme do nenávisti proti těm, kteří se jí zmocnili, a že zapřeme ty, kteří souhlasí s usmířením.... Možná je to nejvyšší stupen lásky: milovat, aniž bychom vlastnili.”

Dětství ve Východním Prusku
Marion Dönhoff, 1988